Tvé srdce je tam, kde je tvůj poklad. A tvůj poklad musí být nalezen, aby všechno to, co jsi cestou objevil, mohlo mít smysl.
Alchymista

Nejsem žádný světoběžník. Zatím. Jednou bych chtěla být. Podívat se na mapu světa a říct si „Dobře, tak co dál?“. Vedle té mapy pověšené na zdi pokoje by byla nástěnka s pohlednicemi ze všech koutů světa. Zjistila bych, která mi ještě zbývá, popadla batoh, sedla na první letadlo a vyrazila.

To by bylo skvělé. Ale hlavně bych chtěla mít jistotu, že se mám vždycky kam vrátit. Domů.

V mé cestovatelské kariéře zatím nemám moc zářezů. Nejdéle pryč od domova jsem byla čtrnáct dní s rodiči na dovolené, bez rodičů týden se školou naposledy před necelým měsícem ve Slovinsku. A i když to bylo skvělé, projížděli jsme Slovinskem skrz na skrz a Alpy mě naprosto uchvátily, už jsem se nemohla dočkat na naše kopečky za barákem, na výhled z vlaku do lesů a na louky plné kravinců, na kterých se tak ráda procházím.

S každou další „cestou ven“ se utvrzuji v tom, že tohle je to, co mě opravdu baví. Jednoduše cestovat, nemusí to být na konec světa, stačí do sousedního kraje. Projet to křížem krážem, objevovat přírodu, atmosféru, lidi… A stejně tak se pokaždé víc a víc utvrzuji v tom, že se nejvíc těším na návrat domů.

Teprve až s objevováním různých koutů Evropy mi došlo, že ten nejkrásnější kout je tam u nás, v Zapadákově Zapadákovů, Díře Děr, na samém kraji světa, moc daleko na to, aby k nám kdokoliv dohlédl.

Upřímně doufám, že každý z vás má takové místo. Protože když ho jednou najdete, může se rychle ukázat (a to bych si moc přála), že lidé, na kterých vám záleží nejvíc a hlavně kterým na vás záleží, jsou celou dobu tam a čekají na vás.

Protože, stejně jako v Alchymistovi, se často ukáže, že ten pravý poklad jste měli celou dobu přímo pod nosem.