Když jde maminka s dítětem do restaurace, člověk by čekal ledasco. Že bude dítě chtít jenom hranolky a kolu. Že bude maminka požadovat po personálu, aby jí ohřáli speciální jídlo pro dítě, které si přinesla z domova. Že se bude dítě houpat na lustru a maminka bude nadšeně vykládat ostatním hostům, jak je její ratolest úžasně pohybově nadaná a jak skvělé má nápady. Ale to, co jsem zažila v jedné lipské restauraci, toho bych se tedy nenadála.

Nedávno jsem se koukala na rozhovor s Tomášem Feřtekem na DVTV, kde mluvil především o výchově dětí a jak to zařídit tak, aby už v šesti letech nebyly závislí na telefonech. V této souvislosti doporučoval především příklad rodičů, tedy aby rodiče sami netrávili každou volnou chvíli na telefonu, když nechtějí, aby jejich dítě vysedávalo u počítače místo běhání po zahradě. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, i když jako správný zástupce své generace mám mobil stále na ruce, tudíž moc dobrý příklad pro děti v okolí nejsem. Já ale potřebuji přes telefon řešit moje životní útrapy, v období školního roku ještě doplněné věcmi do školy, které bych bez spojení s mými spolužáky jen těžko zvládla. Vždy mi tedy přišlo, že rodiče takovou potřebu spojení se světem nepotřebují a všichni jejich známí mají také děti, tudíž žádný čas na psaní zpráv přes mesenžr.

Tím se vracím do oné lipské restaurace. S výše popsaným mentálním nastavením jsem tedy sledovala maminku, jak přišla se svojí holčičkou do podniku a posadily se vedle nás. Námi myslím tři dospělé a dvě děti (já se s dovolením počítám mezi dospělé). Čekala jsem tedy, že si třeba začnou děti společně hrát v dětském koutku nebo že bude naopak nějaký problém a jeden z rodičů bude muset řešit, proč nechce to druhé dítě nechat jeho dítě hrát si s houpacím koněm. A skutečně, chvíli si děti hrály, pak ale přinesli jídlo k oběma stolům a rodiče tedy hrací čas ukončili. Za chvíli se holčička objevila u našeho stolu, vidličku s napíchnutým masem v ruce, zvědavý výraz v očích. Maminka ji zavolala zpátky. Ani ne do pěti minut byla holčička s vidličkou v ruce v dětském koutku a prohlížela si panenky. Maminka ji zavolala zpátky.

Říkala jsem si, že tady něco nesedí. Něco mi přišlo na chování té holčičky a její maminky divné a začala jsem je pozorovat, abych té záhadě přišla na kloub. A nemusela jsem čekat dlouho, aby se mi celá věc objasnila. Holčička se vrátila ke stolu, maminka jí řekla, ať jí pořádně a nelítá kolem… a sáhla po telefonu, do kterého se okamžitě zanořila a holčičce nevěnovala dál pozornost.

Jak by pak mohla ta holčička vydržet sedět v klidu u stolu, když hned vedle si jiní rodiče s dětmi při jídle povídají a o kus dál je koutek plný hraček a knížek? Z chování její matky mi začalo být vážně špatně. Za chvíli si holčička stoupla na lavičku, která se táhla podél zdi vedle stolů, a s vidličkou v ruce se po ní začala procházet. Maminka zvedla hlavu od telefonu, řekla jí ať se posadí a pokračovala dál v psaní zprávy (nebo čehokoliv jiného). Holčička řekla, že potřebuje na záchod, maminka jí řekla, ať jde sama napřed, protože ona to musí nejdřív dopsat (nebo cokoliv jiného).

Té holčičce nemohlo být víc než osm, vyloženě prahla po nějakých podnětech, chtěla poslouchat, povídat si, objevovat. A jediné, co jí její matka poskytla, bylo jídlo, aby neumřela hlady. Možná, že stravování v restauracích je jediný způsob, jak se ty dvě nají, protože nákup a následné vaření zabere přeci tolik času, kdy si nelze psát s kámoškami (nebo dělat cokoliv jiného) a objednání si u pultíku trvá oproti tomu nepatrnou chvilku.

Nechci z toho vyvozovat nějaké hluboké závěry nebo donutit všechny rodiče, aby se plácli do čela a vyhodili své telefony z okna. Na to nemám ani odpovídající věk ani potřebné zkušenosti. Chtěla jsem jen předat dál tenhle rozum neberoucí zážitek, to co si z toho každý odnese, je na něm. Mám jen strach o zdraví té holčičky, protože jestli si s ní její matka nezačne aspoň trošku povídat, tak příští návštěva restaurace skončí zapíchnutou vidličkou v krku.